10.3.|18
Jestli se tu něčemu naučím, bude to trpělivosti. Alespoň tak můžu shrnout náš dosavadní pobyt – z mého pohledu. Fakt, že jsme si tu takhle brzy našli bydlení, se zdá být trochu rekord. Možná můžeme vděčit za to, že není úplně sezóna, a tak nebyla taková rvačka o volné spolubydlení a minipokojíčky, za které člověk opravdu neutratí hned půlku předpokládané výplaty. Stejně tak to, že jsme práci i bydlení zařizovali už z čech, celou věc posunulo. Je tu až taková nouze o bydlení, že se za nejcennější informaci v místní komunitě přistěhovalců pokládá tip – a ještě lépe – doporučení na člověka, který v dané době pronajímá volný pokoj.
Nejlépe tu funguje přítomnost. Doporučení mají kouzelnou moc a známosti jsou velikou výhodou. Ovšem pouze v případě, že nabídka, ať už čehokoliv, je současná. Nikoliv plánovaná do budoucna. S ničím takový, jako jsou známosti a doporučení, nemůžeme počítat. Ale lze to i bez toho. Jenom to potřebuje dávku zmíněné trpělivosti, obvyklou kuráž překročit komfortní zónu a ptát se, ptát se, ptát se a být v užším, osobním kontaktu.
Obecně tu platí stokrát vyřčené pravidlo: “Ubytování? To tu bývá problém. Práce? Seženeš jako nic. Na nic nečekej, obcházej s životopisama v ruce. Oni ti zavolají.” (Na islandské číslo) – Spousta lidí už ale nezmíní, že dost záleží na situaci a okolnostech. Jaká je opravdová praxe, jsme si prakticky potvrdili osobně. Stejně tak i od našeho “domácího” a jeho přistěhovalecké patnáctileté zkušenosti. Mimo sezónu je poptávka po pracantech trochu volnější. I když stále dostačující. Kamkoliv jsem vešla, odevzdala jsem životopis s informací, že zrovna teď nehledají, ale budou. Můj životopis – tištěný – skončil na hromadě dalších. A tak to bylo první den, druhý, třetí i pátý. Funguje to tak, že zaměstnavatelé drží zmíněný životopis na hromadě. Nekdě větší, někde menší. A pokud hledají, nejdřív projdou už nashromážděné kontakty, obvolají je a obvykle si z nich vyberou a nebo vypíší inzerát (dost nepravděpodobně). To v praxi znamená, že pokud po mně přijde dalších 5 uchazečů o podobnou pozici. Nastane doba poptávky. Dost možná práci dostane ten, kdo přišel jako poslední – takže jeho životopis je na hromadě jako první. A tak je nutné tohle “životopisové kolečko” někdy uskutečnit i několikrát a neustále se ptát.
Na náhody nevěřím. A možná proto jsem se dobrovolně vystavila tomu procesu čekání, které mě svým způsobem někdy ničí. Mluvím o práci. O místě, které jsem si zamilovala už od prvního okamžiku, krátkého pracovního pohovoru, na který jsem navíc přišla pozdě. Měla jsem k tomu dobrý důvod. Svojí zbrklost a nevědomost místního prostředí a autobusových spojů, které jsem po pouhém týdnu našeho pobytu moc neovládala. Autobusy? Ty nejsou nespolehlivější a nejpřesnější spoj. Obzvlášť v zimě. To už by bylo lepší sednout na koně, stopnout si auto, koupit si vlastní a nebo si vzít taxi. – Všechno mimo můj budget.
Konkrétně tuhle “vysněnou práci” jsem si našla přes stránku a taky aplikaci – Alfred.is – Při našem obcházení a ptaní se po práci to bylo mnohokrát zmiňováno, a tak jsme se zaregistrovali a odpovídali na poptávku i tam. Vše je v islandštině, takže si buď vše iniciativně člověk překládá slovo od slova, a nebo má šikovný prohlížeč s překladem. K další schůzce, tentokrát už s námětem záuky na úspěšně získánou pozici v restauraci, jsme se s celým týmem dopracovali po měsíci. Popravdě první, vlastně i druhý, pohovor probíhal takřka na staveništi, a tak bylo zřejmé, že otevírat se nebude hned zítra. Nicméně jak to se stavbami bývá, rády komplikují situaci a protahují všemi očekávanou “otvíračku”. Takže jsem po zjištění odkladu (při vědomí, že se výplaty, žádosti o dlouhodobý pobyt, lítačky na autobus a islandského bankovního účtu jen tak nedočkám) stála před rozhodnutím, jestli hledat práci dál nebo zůstat věrná prvnotní myšlence a místu, které jsem si tak oblíbila. Rozhodla jsem se nepanikařit. S lehkou nervozitou a přesvědčováním sama sebe, že vím co chci, jsem odmítla další pracovní pohovor v jiném zaměstnání a nastavila se tak, že čas strávený čekáním prožiju.
Byl tu tak prostor a čas obcházet okolí. Cestičky a místa, kterými Mosfellsbær bohatě oplývá. Za ten necelý měsíc se krajina pokrytá sněhem přeměnila na rozmrzající království. Odkryla skály, nekonečné planiny s koňmi, polozamrzlé louže a sem tam i podemletý most nebo vodou zalitou neprostupnou stezku. Všechno se tu mění před očima. Počasí se z minuty na minutu rozhodne obrátit a scedit nás průtrží mračen, aby za dalších pět minut přestalo a vykreslilo tak v dálce parádní duhu. Něco jako deštník tu absolutně ztrácí význam. Při první příležitosti by ho drapnul silný vítr a odehnal někam v dál. Dost o tom můžou vyprávět zatím ještě nehybné altány a verandy. Celé prosklené, aby ani jediný paprsek slunce nepřišel nazmar, avšak uzavřené, aby už zmíněný téměř všudypřítomný vítr nekazil atmosféru.
Příroda tu umí být dost surová. Nádherná a neobvyklá. Opředená díky tomu spoustou mystiky, příběhů a elfů, kteří tu mají svoje vulkanická pole a místa, která jsou pod dohledem s omezením tu cokoliv stavět a narušovat tak místní harmonii. Pokud si člověk nechce elfa znepřátelit – nehodí ani kamenem, aby náhodou jednoho z těch malých Huldufólk lidí neuhodil. Rozhodně nezůstanu jenom u čtení článků a půjdu podobná místa najít. Stejně tak mě tu baví obcházet místní koňskou farmu a pastviny, kde malincí chlupatí koně pobíhají, nahlas řechtají a kousají se vzájemně do nohou. Moment, kdy člověk přijde ke stádu blíž a na chvíli se zastaví, zastaví stejně tak i čas a pozornost koní, kteří se v momentě všichni dívají jedním směrem. Čekají co se bude dít dál. Mystika místa je cítit už jen v tom momentě, kdy na mě zírá usilovně alespoň 20 koňských očí. Kolem fouká mrazivý vítr, rozmáhá se po krajině téměř bez stromů a opírá se do všeho, co mu stojí v cestě. Já zběsile mačkám spoušť foťáku a snažím se nastavit v ostrém světle expozici alespoň trochu uspokojivě. Snad u toho nepřijdu o prsty. Mrznou.
~ Bára