Půlrok na Islandu | krátké ohlédnutí

Je to už celkem dlouho, co jsem přidala poslední článek. Půlrok na Islandu, řekněme – takový milník, si ovšem zaslouží krátké ohlédnutí.

Je léto, v Evropě všichni ostatní (včetně severských zemí) zmírají vedrem a suchem, zatímco na Islandu místní povídají něco o nejstudenějším létě za sto let. Ale sem člověk nejezdí kvůli počasí, že ne? Řekla bych spíš “díky počasí”. To má totiž mimo jiné vedlejší efekt v nekonečně čerstvě zelené přírodě a dotváří celkovou zasněnost a mystiku prostředí. To, že je člověk téměř nonstop v oparu jemného deště přijde časem nějak automaticky “normální”, a tak si užívá svůj nový nepromokavý kousek šatníku a jde se podívat k moři (to je kousek), do centra (to je ještě blíž), do nákupního domu (takřka za rohem).

Asi je potřeba říci, že jsme se po pár měsících úspěšně přestěhovali! Díky moji úchvatné kolegyni z práce. Doporučení totiž fungují lépe než stokrát zaplacená agentura. Nejezdíme tedy do Reykjavíku autobusem 30 – 50′, ale bydlíme v samém centru. V garsonce, a to jen sami dva. Musím říct, že soukromí a “vlastní” bydlení člověku změní absolutně pohled na celou přistěhovaleckou situaci a přidá přeze všechny předsudky a odlišnost národa na pocitu – domova.

Celkem neporovnatelná situace s počátečním bydlením. Víc k tomu snad netřeba dodávat.


Takže od toho momentu čas plyne jinak.


Vše se trochu uklidnilo a zevšednělo. V podstatě jsme volný čas plnili pořizováním věcí do nového bytu, naháněním majitele (po více jak měsíci bydlení jsme ho ještě neviděli) a zvykání si na život v místním “velkoměstě”. Když pominu občasné probuzení kolem čtvrté ráno, protože se nějaký rozbujalý ožrala potřebuje před naším domem nahlas realizovat nebo jindy místní kočky/racci/lidé zahájí noční bitku, bydlíme přepichově. Do práce to má každý z nás jen pár minut chůze, stejně tak do baru, restaurace nebo čehokoliv, na co si člověk vzpomene. I tady máme své omezení, protože velkoměsto není tak úplně velkoměsto a navíc je na ostrově, takže se zásobováním a uchováním věcí “na skladě” tu mají celkem problém. Stačí malý výpadek ve výrobě a zásobování selhává. A tak je tu pořizování každé větší věci tak trochu dobrodružství, které na konci jistí ebay.

Nicméně jsme měli konečně možnost půjčení auta, a tak jsme odjeli na dvoudenní cestu po jižním pobřeží – Höfn a zpět.


Tak jak čas všední, nenápadně se mění i maličkosti, které tu každý den žijeme.


Teploty tu vnímám jinak. Příležitosti k malým radostem stejně tak. V Praze by mě ještě před půl rokem nenapadlo, že si zajdu ve 13 °C do venkovního bazénu, strávím tam pár hodin, s mokrou hlavou vyrazím pěšky domů a na cestu si koupím zmrzlinu. (jasně, v Praze totiž bazény obvykle nemají 38°C)

Krásná kultura využívající horké prameny hned mění přístup. V zimě, v létě, kdykoliv a všude.

Zatím jsme tu zažili hlavně léto (mají tu v podstatě jen 2 roční období, léto a zimu), tzn. nekonečné světlo. Proto si nejvíc užívám momenty, kdy i o půlnoci září na horizontu obrovské oranžové slunce, vykresluje duhu a já si tak blaženě užívám prázdnou stezku kolem moře, kde si můžu v klidu padat z longboardu a kochat se o samotě nádherným výhledem. Jindy si zase zajdeme chytat nad ránem ryby. Proč ne? Vždyť je světlo.

~ Bára

# půlrok na islandu